Letošní „Hon na medvěda probíhal tak jako minulé dva roky v Loučovicích. Do místní lovecké odpočívárny (sportovní haly) dorazili lipenským dvoupatrovým expresem ve tři čtvrti na osm lovci z oddílů z Českých Budějovic: Delfíni, Myšáci, Svepáci, Robinsoni, Táboriti, Termiti a Šafráni z Prahy. Ihned rozložili svá ležení a při průzkumu prostorů, si každý z lovců našel svoji osobní kartu s důležitým vzkazem. Některé byly tak dobře schované, že pár jedinců je nenašlo ani za pomoci pořadatelů honu. Na každém kartě bylo napsáno jméno zvířete. Za úplné tmy jsme v tělocvičně pomocí zvuků, která tato zvířata vydávají, měli za úkol najít další zvířata svého druhu. Bylo velice náročné se vtom strašném hluku „bzz-bzz, bůů, méé, beeé, brum- brum, vrků- vrků.najít. V takto vytvořených družinách jsme si zvolili svého vůdce a pojmenovali svojí družinu. Ještě večer jsme si zazávodili v několika disciplínách.

Podle zvyklostí přes noc začalo pršet a proto jsme po snídani hráli v tělocvičně hry a čekali až přestane. Zhruba v půl jedenácté jsme všichni vyrazili a nesli delfína do moře, a aby nám nelekl, museli jsme ho po cestě v 10 vteřinových intervalech krmit. Naskýtá se otázka. Proč, tak v našich zeměpisných šířkách vzácné zvíře jako je delfín ?!? - To abychom zmátli medvěda. V případě že se nám včas nepodařilo nakrmit to zvíře, museli jsme se vrátit na start a začít znovu. Po cestě byly v dost velkých vzdálenostech krmelce s krmivem a tak jsme se docela naběhali. Při této disciplíně se jednotlivé družiny od sebe časově vzdálili ale nakonec ti první se dostali do cíle jako poslední – mokří, zmrzlí - brodili až po kolena sněhem chudáci. Trasa byla docela náročná na orientaci ale kdo ví, kde má medvěd svůj brloh? Dále nás se zavázanýma očima provázel neznámým terénem za zvuku píšťalky náš vůdce a zase se počítal čas. U Medvědí skály jsme se pocvičili trochu v azimutu, za lipenskou hrází nás čekalo jedno náročné poselství. Potom jsme museli zabrat co nerychleji, co největší území v kraji smradlavých jedovatých duchů, aniž bychom se přitom nadechli. A na konci nás čekala v lese krásně dlouhá lanovka, kterou jsme se přiblížili k cíli.

V tělocvičně bylo teploučko, hlavně sucho a polívčička. Večer jsme hrály naše oblíbené hry jako je Peťurova napínavá pohádková – karkulková hra na červené a bílé, evoluce, demonstrace, rybky a jiné. Zmoženi jsme usínali za zvuku kytary a ani netušili co nás čeká zítra.

Ráno bylo všude kolem bílo, takových 10 cm nového sněhu a stále padá a padá. Vyrazili jsme do sněhu na další hru na tanky.