Přes noc pršelo a tak jsou všude louže a je poněkud chladno. Scházíme se brzo ráno v půl osmé před DDM, poslední dojíždí se zpožděním Milan, který se musel domů vrátit pro zdravotní průkazku ? Naložíme věci do doprovodného vozidla, kterým je Petrova felina s vlekem. Tu bude na rozhodující část našeho putování Českou Kanadou řídit tatínek Jirka Pšenička.

Jsme skoro v plném počtu: Milánek, Roman, naše chichotalky Pavel + Tarzan, Jirka č. II, holky Kolářovy - Zuzka s Blankou, které přijely z Bělé již den předem a přespávaly u Petra, Malá Alenka (MA) a Martin, který začal letos chodit do oddílu. No a pak vedoucí oddílu a vrchní opravář Petr a Velká Alenka (VA), coby pečovatelka o naše útroby. Během tábora se k nám ještě přidá Jirka č.III a Zuzka - Malé Zvíře (MZ). Když Petr představoval účastníky tábora, řekl, že Jirkovi I byla za hrdinské kousky přidělena přezdívka Tarzan. To aby dívky z Českého Ráje hleděli. Situaci však ihned uvedl na pravou míru Jirka II větou „ to jo - spadl na něj pytel “ Proti tomu se nedalo nic namítat, opravdu na něj spadl na Stožci obrovský boxerský pytel i se závěsnou konstrukcí.

Oproti loňskému a předloňskému roku nám jde nakládání strašně rychle a v autě i ve vleku zbývá s podivem ještě spousta místa. Již po osmé hodině vyrážíme přes Železný most a potom přes lávku přes slepé rameno k plavečáku a dále po pravém břehu Vltavy. Setkáváme se všichni na rozcestí u Trägerova Dvora. Rozhodujeme se, že pojedeme dobrodružnější cestou dále kolem řeky. Před tratí se na chvíli zastavíme u pomníčku letců, kteří zde havarovali v roce 1924. Dále pak projedeme Hrdějovicemi – většina včetně okružní jízdy pod Milanovým vedením - a již úpíme do kopce k Hosínu. První zastávka je u novorománského kostela v Hosíně, u kterého se dohušťují pneumatiky. Dále se domlouváme, že se zastavíme na letišti a prohlédneme si letadla. Většina se setkává na letišti a prohlíží si nejdříve sportovní letadla a větroně a potom záchranářské helikoptéry, u kterých nám pán v záchranářském vysvětlí funkce milionu páček a hejblátek a jak se ta mašina řídí. Někdo říká – nejsou tu MA, Roman a Jirka II. Opravdu nejsou. Za chvíli mobilují, že už na nás čekají ve Lhoticích. Vzali to totiž „zkratkou“ přes Dobřejovice a najeli si o 6 km více. Pro jistotu již jedeme pohromadě. Přes Kolný a ve Vitějovicích odbočujeme do polí po zelené turistické značce. Zastavujeme se u Žižkova dubu, který je právě na spadnutí. Scházeli se zde loupeživí zemané – lapkové. Jan Žižka ještě jako chudý zemánek tu nesměl chybět. Kolem krouží nenasytné hejno komárů a proto pár jedinců ihned prchá. Ostatní nalézají slavnou zápisní knihu s neméně slavnou kontrolní otázkou, která nás bude provázet celou naší cestu. Od rozcestí Hůrka, kde opouštíme asfaltku, to bereme po turistické zeleni úzkou pěšinkou mezi stromy a obrovskými plantážemi borůvek. Zdejší babky plantážnice lamentují, to jsou časy, ani jedno dítě nepozdraví chudáka stařenku.

Ve Slověnicích u rybníka všichni přemýšlí, jak si to co nejlépe zkrátit a správně hlasují držet se zelené turistické. Zadní skupina v Dunajovicích nezahne doleva na hlavní silnici do Třeboně nýbrž doprava stále po zelené a tak si zajede o tři km více, mírně zabloudí a užije si lesních cest a pěkného Dunajovického kopce. Za odměnu za stoupání je z úpatí kopce nádherný výhled na Českomoravskou Vysočinu a v lese zatopený lom, barokní kaplička a studánka s křížovou cestou. Nakonec se scházíme všichni na náměstí v Třeboni s první zcela odpočatou skupinou, která si jela krásně po asfaltu z kopce až do Třeboně. Složíme kola na hromadu a dáváme rozprch po městě. Kamarád Jožin z ČB k nám přivádí bezdomého Kudrnovce, který cestuje z Chodova do Třeboně - prý možná ještě někam dál - s nádherně vyšperkovaným trakařem na kterém si veze veškeré živobytí. Zaparkuje svůj trakař přímo u našich koleček a to už kolem začínají běžet kamery a cvakat spouště fotoaparátů a sbíhat se zvědavci. Musíme využít možnost reklamy oddílu a Petr ihned přivazuje k anténce vlajku - tu naší - termití. Dále je Blankou odborně ošetřeno Zuzčino střelené ouško - z ucha je vymačkaná asi jedna tuna hnisu. Pak už nás čeká jenom cesta do J. Hradce. Zuzka s Blankou zůstávají pozadu a jako jediné projíždějí plánovanou trasu, kdyby jim však holandští cyklisté nepomohli přes bažinu, kdoví jak dlouho by je ostatní čekali.

Zbytek si tímto najel dalších 4 km navíc ale v pohodě po lesní silnici. Přejíždíme Novou řeku, kterou zbudoval v šestnáctém století Jakub Krčín z Jelčan. Jejím účelem bylo chránit rybník Rožmberk před povodňovými vodami na řece Lužnici. Nová řeka odbočuje umělým řečištěm z pravého břehu řeky Lužnice poblíž obce Majdalena na tak zvaném Rozvodí. Přes Stříbřec a Pístinu dojedeme na občerstvení do Stráže nad Nežárkou. Petr se snaží přečíst něco o zdejších pamětihodnostech ale vedro je již ukrutné (na zopakování jen rod Vítkovců – páni ze Stráže s modrou pětilistou růží ve zlatém poli, ve dvacátém století byla majitelko zdejšího zámku česká sopranistka světového významu Ema Destinová). Z údolí Nežárky nás čeká strmý kopec a pak už jen cesta přes Plavsko do Jindřichova Hradce. Před Jindřichovým.Hradcem na sebe ještě čekáme v Políknu, kde sledujeme houpající a chechtající se holčičky na houpačce a každý již v duchu vidíme jak se houpačka i s holčičkami utrhává a holčičky se před pádem slastně vznášejí vzduchem. V neblahém tušení, že by se to mohlo opravdu stát nás Petr rychle zvedá ze země a za chvíli projíždíme kolem zámku v Jindřichově Hradci. Bohužel noční prohlídka s Bílou paní nebude, neboť probíhají folkové slavnosti a ani na dnešní koncert Plíhala s Nohavicou a ostatními zbytečných 130 korun nemáme. Dnešní trasa se nějak záhadně natáhla z původních plánovaných padesáti, po konečném poměření stavu tachometrů na sedmdesát tři kilometrů. Někteří dobrodruzi probahnili méně nebo si tuto trasu ještě prodloužili. Ale i přesto jsme kolem osmnácté hodiny dorazili k DDM. Ještě než nám stačila VA otevřít dveře propadlo již únavou nebo šikovností Malé Zvíře zapleteno do kola zábradlím u silnice před vchodem. V DDM nás již čekají nastěhovaná zavazadla, prostorný divadelní sál s jevištěm a oponou a hlavně sprchy. Děvčátka jásají ale pánskou část výpravy toto zjištění nechává chladnou. Celý sál jsme zaplnili, někteří spali na jevišti a někteří si z opony udělali baldachýn. Zdárně a za řevu proběhla operace - vyndání nastřelené náušnice ze Zuzčina zhnisaného ucha, prostě někdo nesnáší tak zvanou chirurgickou ocel ale proto snad nemusí chudák takto trpět...

V kuchyni jsme si rozložili stoly, udělali anketu o všeobecně nejpřijatelnějším stravování na puťáku. Na plné čáře zvítězila sladká jídla. (koláče, buchty, marmeláda, džem, nákypy, ovocné knedlíky). Jak k snídaním tak i k večeřím. K obědům na cestách hlavně oblíbené pomazánky. Pak jsme probírali dnešní zážitky, vybrali pomocníky do kuchyně a prodiskutovali program na další den. Únavou jsme zalezli do spacáků a ihned usnuli...

Tento den opět začala také hra NEČUM. Že by začal i Teplý Medvěd? To byly totiž nejoblíbenější hry na loňském puťáku.