Pátek 14. 3.
Když jsme na nádraží v Praze-Vršovicích vystoupili z vlaku, vydali jsme se k nové ubytovně ČTU, která se měla na víkend stát našim domovem. Po cestě jsme probírali naší cestu vlakem a nejvíc asi výrok paní průvodčí, která řekla: "Ať se ty kluci nezamykaj a maj tam ňáký podivný časopisy".

Když jsme dorazili do jedenáctého patra paneláku, byli jsme upozorněni, ať nedupeme, protože máme nervózní sousedy, což se za chvilku, když kluci přeběhli po chodbě, ukázalo jako čistá pravda.

Nicméně po jedenácté jsme spokojeně usnuli, abychom se mohli probudit ve vražedných 6 hodin, aby nám neujel vlak na Říp.

Sobota 15. 3.
V 7 hodin jsme se nasnídali a po půl osmé jsme vyrazili na vlak, jenže přes celou Prahu, vlak totiž jel až po deváté. Po shlédnutí památek Matičky měst jsme tedy nasedli na Masarykově nádraží na vlak a uháněli jsme směrem k hoře Řípu.

Když jsme stanuli pod kopcem stejně jako Praotec Čech, zjistili jsme, že nahoru vedou dvě cesty: tou první, delší, ale také prudkou, se vydala ženská část naší výpravy a tou druhou, zdánlivě "v poho" a kratší, logicky zbytek. Nahoru jsme ale dorazili téměř stejně, takže jsme mohli společně zakrmit sebe i místní kočky pomazánkou a chlebem. Pak jsme se pomocí "stativu" z popelnice vyfotili a ještě jsme poprosili kolemjdoucí, která ochotně dvakrát cvakla spouští. Mohli jsme tedy vyrazit do 6,5 km vzdálené Roudnice nad Labem, ale byla tu otázka, co dělat, až dorazíme ten "kousíček", Prcek hned pohotově odpovídá: "Budem dělat BORDEL!!!" Následuje výbuch smíchu.

Po cestě jsme se rozdělili na dvě skupiny: Skupina Bylo nás pět (Roman, Milan, M. Alenka, Háša a já (Zvíře) a zbytek (V. Alenka, Petr, Tarzan, Prcek, Libor, Kolja a Štěpán (Petrův synovec). Skupina Bylo nás pět se ale v Roudnici nevyzná, tak se ptala na cestu nejdřív dvou babiček, ale jejich popis stylu: "To musíte kolem zámku na náměstí a pak pod mostem..." nám moc neřekl, tak jsme se zeptali ještě hluchého pána, kterého jsme se nejdřív zeptali a on se pořád koukal na psa a pak se začal smát… Tak jsme ještě jednou zakřičeli a pak nám cestu popsal, ale stejně jsme kufrovali městem a vtom jsme matně zahlédli o blok dál Petra, který právě volal M. Alence, kde jsme. Tak jsme se za chvíli všichni shledali a vyrazili jsme kolem zámku na náměstí, kde jsme dostali rozchod, tak jsme my, holky, zamířili do hospody (na záchod), pak jsme téměř všichni navštívili místní cukrárnu, kterou Roman pomlouval a která měla prosklenou výlohu, takže to tam vypadalo, jako v ZOO s rozličnými lidskými exponáty za sklem. Jakmile všichni vylezli, Petr se začal rvát se Štěpánem a když vykřikl: "Pane bože, maminko, zachraň mě" (nebo tak něco), Štěpán pravil: "Stejně už žádnou maminku nemáš, máš jenom tatínka", načež následoval další mohutný výbuch smíchu. Poté jsme se podívali z mostu na Labe, podešli most a už jsme byli na nádraží, kde Štěpán málem vytuneloval automat na nápoje. Ani jsme se nenadáli a seděli jsme v rychlíku zpět do Prahy.

Ještě jsme si zajeli do ubytovny a pak jsme vyrazili do čínské restaurace, na kterou se asi nejvíc těšila Háša, která si nevzala s sebou na výlet jídlo. Všichni jsme si dali nudle, které jsme jedli hůlkama, já jsem si pár nudlí hodila do kapsy. Když jsme dojedli, začali jsme se logicky nudit a házet v lepším případě tácky, bylo jasné, že musíme jít.

Tak jsme opět vyrazili do ulic Prahy, tramvají na Hradčany, kde jsme si nejdřív hráli se osvětlením chrámu sv. Víta (M. Alenka chytala vykřičník), pak jsme pozorovali lidi chodící v chodbách Hradu a nakonec jsme lovili z kašny peníze (čímž skvěle vynikl rozdíl mezi chudými dětmi a hradní šlechtou). Pak jsme zamířili na Malou Stranu, pak přes Karlův most k Národnímu divadlu a zase tramvají do našeho sídliště, kde jsme utahaní usnuli.

Neděle 16. 3.
Dnes jsme navštívili Matějskou pouť, kde jsme jako tradičně utratili větší část našich úspor. Ale podobně zajímavý byl orientační smysl Prcka, Libora a Kolji, který se blíží nule, stejně jako ten můj, ale mě možná doprovodí nějaký Pražák, který objevil a vyzkoušel moje číslo kdesi ve Vršovicích spolu s nápisy: Jsem hravá, levná, atd., jejichž autory jsou Milan s Romanem. Nicméně ve zdraví jsme dorazili na Hlavní nádraží, kde jsme nastoupili do expresu a vyrazili směrem k Budějovicím, ale za chvíli se z našeho kupé vypařil Milan a zhruba za čtvrt hodiny najednou slyšíme řev průvodčího, který odhalil na záchodě kouřícího Libora, Prcka i Milana. Měli platit každý 100 Kč, ale nakonec prý průvodčího ukecali, ale my jsme se měli aspoň o čem bavit, takže nám cesta krásně utekla a my už jsme se začali těšit domů do van, postelí a samozřejmě... do školy.