Trochu se zkazilo počasí, ale Petr nás alespoň potěšil tím, že máme jet většinu cesty z kopce, což rozhodně neplatilo o jejím začátku… Ani hrad Svojanov není, jak se dá čekat, v rovině, nýbrž na kopci, ale vyjetí nahoru za to rozhodně stojí. I když hrad slouží převážně k výstavním a nyní i k divadelním účelům, nebere mu to nic z jeho krásy, kterou možná způsobuje i malebné umístění nad říčkou na kopci porostlém lesem. Na Svojanově jsme se naobědvali a pak už vyrazili z kopce směrem na Kunštát. 1. i 2. rota si chtěla cestu zjednodušit, tak to vzali delší, ale stejně náročnou cestou. Po zdolání kopců u Rudky jsme byli ujištěni, že už pojedeme jenom dolů a tak se také stalo. Ale nejdříve jsme si prohlédli jeskyni Blanických rytířů, ve které jsou z pískovce vytesáni právě podřimující rytíři, ale také Sněhurka nebo třeba sv. Václav i s koněm. Nad jeskyní se nachází rozhledna, kam se většina členů také podívala. Když jsme se v kunštátské škole ubytovali, vydali jsme se na místní zámek. Cestou jsme po sobě nejdříve házeli štěrk a pak bodláky. Nakonec vše vyvrcholilo v kopřivovou bitvu, takže jsme se ze zámku vraceli celí opupínkovaní. U psího hřbitova se Roman, Libor a Prcek odpojili za účelem vyfocení motýla. Po návratu následovala večeře a očista v umyvadlech a kluci přišli na to, že když se na holčičích záchodech zhasne světlo, následuje ječení a nadávky, takže tento objev hned uplatnili. Pak už jsme se zavrtali do spacáků a usnuli.