Jakmile jsme vyjeli z Kunštátu, uviděli jsme nemalý kopec, který jsme museli vyjet. Tak se také stalo a vydali jsme se, teď už z kopce, směrem na Nedvědice a nad nimi se rozkládající hrad Pernštejn. V Nedvědicích jsme se najedli částečně ze svých zásob a částečně ze zásob místní cukrárny. Když jsme vyjeli na hrad Pernštejn, naskládali jsme kola na hromadu a vydali se nahoru k pokladnám. Cestou jsme obdivovali hrnčíře a typovali, co zrovna vyrábí. U kasy si Petr postál ve frontě, zatímco my ostatní jsme se rozhlíželi po obchodě se suvenýry. Právě zde se Blanka dozvěděla, že ona i Petr K. slaví narozeniny ve stejný den, oba letos oslavili své sedmnáctiny a mají stejné příjmení, takže vlastně objevila svoje dvojče a Zuzka konečně získala vytouženého bráchu. Při prohlídce jsme dostali dost nepříjemnou průvodkyni, u které nás snad nejvíc zaujalo to, když říkala: "A toto je renesanční věž," a do toho na Tarzana s Pavlem stejným tónem: "až to na vás spadne, tak se budu smát zase já." Taky jí docela dostala Velká Alenka, když se zeptala, na co je taková nádobka s kohoutkem u kamen... Alenka se zeptala: "Tahleta nádobka je na ohřívání vody?" Průvodkyně na to: "Ne ne." Alenka: Ale vždyť je to u kamen a má to tady kohout..." A Průvodkyně povídá: "Hm, tak teda asi jo..." V jedné z dalších místností nás znovu napomenula (zřejmě kvůli tomu, že jsme se místo o její výklad zajímali o postelJ) a povídá: "Protože vidím, že pánskou část můj výklad očividně nezajímá, tak řeknu, že záchod se ve staročeštině řekne výsernice." Následoval mohutný výbuch smíchu. Pak jsme přešli do další místnosti s prokletým zrcadlem (kdo se do něj koukne, stane se do roka škaredým), kam se pár Termitů podívalo. Jedním z nich byl i Petr K., kterému, když jsme sjížděli z Pernštejna, se možná částečně i vinou českých silnic a jejich pochybné kvality stala ošklivá nehoda a musel být převezen do nemocnice v Novém Městě na Moravě, kde mu museli pod narkózou ošetřit všechny popáleniny od silnice. V nemocnici zůstal a pak už s námi pokračovat nemohl, takže se vrátil domů. My jsme zatím seděli v Nedvědici a pak nám Petr, abychom jeli dál do Černvíru, kde je unikátní dřevěný most, který se řadí mezi technické památky. Pak jsme znovu nasedli na kola a vydali se do Předklášteří, kde se nachází klášter Porta Coeli, jediný v zemích bývalého sovětského bloku. Tam nám Petr s Alenkou domluvili prohlídku a my jsme se setkali s naprostým opakem pernštejnské průvodkyně. Byla jím stará, ale velmi živá a vtipná jeptiška, která, jako všechny ostatní zdejší "sestřičky" žije pouze v klášteře, takže se dovede radovat i z takových maličkostí jako jsou hnízdící poštolky. Dala nám pár rad do života a jedna z nejzajímavějších byla o tom, že když se na někoho zlobíme, nejhorší je říkat: "Ano, ano, ty seš vůl!", což dělá určitě nejméně 99% lidí, včetně členů našeho oddílu J. Po prohlídce každému jeptiška udělala křížek na čelo a s každým si podala ruku a pak už jsme osedlali své šlapací koně a vydali se k našemu dnešnímu nocležišti, Tišnovu. Když jsme se zabydleli, šli jsme hrát vybíjenou na místní hřiště a pak jsme šli večeřet meruňkové knedlíky. Když jsme měli jít spát, velmi nás zaujaly velké míče, které jsme po sobě začali házet a neskončili jsme ani po večerce, což se vedoucím moc nelíbilo. Když už na nás přišla i jindy velmi klidná Miluška, šli jsme raději spát.