pátek:
Poté, co jsme se (někdo dřív, někdo později, ale všichni) sešli na nádraží, mohli jsme nastoupit do přeplněného vlaku směrem na Černý Kříž. Po chvíli jízdy dokonce někteří z nás ukořistili volná místa k sezení, a tak jsme se mohli až do Kájova, kde jsme přesedali do prvního vagónu, bavit každý po svém. Nám (MA, Roman a MZ) posloužila Alenčina knížka (dle Petra červená knihovna s hvězdičkou) s neměnným dějem po celou dobu jízdy. Z naftou páchnoucího vlaku směr Nové údolí jsme ve Stožci vystoupili až za tmy, ale informační centrum, které se mělo o víkendu stát našim domovem, jsme našli celkem snadno. Po naházení věcí do pokoje nás čekala ekologická přednáška, která vyvrcholila hrou na představování, kterou jsme chtěli trošku zbojkotovat, což se moc nepovedlo, spíš na nás Klára – Stožec koukala jako na blbce - což Klára, ale Petr se styděl a pokoušel se jí potom vysvětlit, že to s těma termitama není tak hrozné, a že opravdu mají i jiné záliby než čumět do bedny (viz sdělené oblíbené činnosti – TV, počítač, internet, chat atp.). Nakonec nám byly rozdány pracovní listy a po jejich vyplnění a zhodnocení jsme byli konečně propuštěni do svého pokoje. Pak následovala oblíbená hra mlátička (nebo jak se to vlastně jmenuje) a ještě oblíbenější mafiáni. Petr při nich teda moc nevychytal novinku se zaměstnáními a také vyplulo na povrch, že Adam a Kolja jsou teplouši a Alenka lesbička… (ještě že mě zabili hned na začátku). MA coby soudkyně a hlavně nejukrutnější mafián, naštěstí jí dva poslední občánci prokoukli, Kolja coby mlíkař se prořekl a na otázku, kde byl v noci - odpověděl, že spal s Adamem a Jeník byl zase o půlnoci se svojí uklízečkou. Druhou hru mafiánů si jeden nejmenovaný jedinec vytáhl jako řemeslo nejdříve bezdomu a potom obecního blba, nebudeme to ale tajit – byl to Roman. Po inteligentních hrách jsme se všichni odebrali do medvídků (peřiny byly povlečeny povlečením s potiskem medvídků), jen Rosťa do peřiny bez povlečení, protože se mu medvídci "ztratili" (Hned po příjezdu mi shora přiletěli na postel). Někteří z nás se ještě osvěžili sněhem ze střešních oken a mohli jsme v relativním klidu usnout. Tentokrát VA za námi dojela až druhý den ráno, ale přece jen jsme se jako vždy plašili ve vlaku o stanici dříve i bez ní. Marečkův táta „Žrout“ je stejný plašan jak VA.

Sobota:
V noci bylo prý kolem mínus 30 stupňů. Takže bylo logické, že ani nastávající den nebude ten z nejteplejších. Po snídani jsme se vydali na Medvědí stezku, kde byla tak strašná zima, že nám okamžitě omrzly vlasy, obočí, řasy, šály, no prostě všechno, na co jsme dýchali. Byla nám taková kosa, že jsme se výjimečně nechali na pokoji a celkem v klidu došli až na Jelení Vrchy. Cestou jsme akorát zkoušeli pevnost ledu na potoce pomocí zmrzlých hrud sněhu a Petr nám ukazoval stopy jelena, srnky a běžek. Před naším cílem se od nás odpojil Žrout s Marečkem, kterým byla asi taky zima, a tak se moudře vrátili do ubytovny. Po svačině jsme se vydali na zpáteční cestu, většina oddílu jela na lopatách nebo igelitech, ten můj se bohužel protrhl… Petr jel opravdu většinu cesty a vypadal na lopatě jako pětileté dítě, které ještě nikdy nevidělo sníh, obzvlášť když jsme ho roztlačovali. Cesta zpět byla vůbec veselejší, protože Adam totálně zlikvidoval svojí lopatu a projíždějící běžkaři očividně nechápali, co tu děláme. Taky jsme pro ně za odměnu připravili překážkovou dráhu tvořenou zmrzlým sněhem, nebo spíš ledem. Sníh je užitečná věc. Nejenže umí potěšit, ale i pořádně vytočit, jako třeba Romana, když jsme mu nejdřív já omylem a pak Alenka schválně nasypaly sníh přímo za krk. Když jsme dorazili na nádraží, rozdělili jsme se na 2 skupiny: Líní a zmrzlí. Líní zůstali na nádraží a zmrzlým se nechtělo čekat na vlak, a tak do Stožce šli pěšmo. Jen co obě skupiny dorazily do tepla, už nám Petr oznámil, že si zahrajeme Eskymáckou babu a i přes vlnu protestů jsme po chvíli zamířili zpět do zimy a sněhu, kde jsme zmáčeli i to, co nám zbylo suché z předchozí cesty. Večer nám byly rozdány další pracovní listy, ale tentokrát se stopami zvířat. MA zde přečetla „trus úhoře“ – hádejte čí to byl exkrement - najdete na konci. Po jejich znehodnocení jsme šli opět hrát mafii, tentokrát s vylepšeným systémem povolání. To nás po chvíli přestalo bavit, a tak jsme začali lovit bonbóny pomocí uzlovačky, kde na celé čáře zvítězil Rosťa. Po rozkradení a snědení všech čokolád Petr připravil hru na pantomimu, kde se předvádějí podstatná a přídavná jména… S nadšením jsme se rozdělili opět na 2 skupiny a začali hrát. Nikdy bych neřekla, jak umí být Roman, Alenka a spol. zákeřní… My na ně se chcíplou žábou a oni na nás s vybitou baterkou a měděným okapem… Tak jsme jim nakonec dali předvést plesnivou mumii, ale i to uhádli. Ale co, příště vytáhneme ze zásoby špinavej kanál.

Neděle:
Dneska byl naplánován výlet do Českých Žlebů. Petr, Roman, Alenka a já jsme jeli na běžkách a zbytek šel po silnici pěšky. Petr nás cestou učil pozitivnímu myšlení ("Jedeš z kopce, jedeš z kopce"), ale myslím, že z kopce to pro mě není o moc lepší. Malá Alenka při výstupu do „jediného kopce“ před Českými Žleby ukazovala Petrovi, jak jí to hrozně klouže do kopce – což dělat neměla, ve vyjeté stopě se pozpátku sklouzla o 50 m zpět a zachránil jí až pád, což potom ještě několikrát zopakovala, než se na kopec z posledních sil vyškrábala. Sešli jsme se v hospodě ve Žlebech, většina z nás si dala čaj, česnečku nebo obojí, Roman vyfotil místní interiér a mohli jsme jet nebo jít zpět. Jak už jsem řekla, nesnáším jízdu z kopce a v půlmetrových závějích a když se tyto dvě věci dají dohromady, vznikne jízda, za kterou by se nemuselo stydět ani Neváhej a toč. Petr s Romanem sníh zvládali, ale nás s Alenkou celkem zmáhal, takže při výjezdu na silnici jsem si řekla, že "do těch blbejch závějí už NIKDY nevkročim" a jela jsem se dál po (pravda, trochu posypané) silnici. Cestou jsem vyzvedla od pěšáků klíče a za doprovodu běžící Háši jsem se vydala na ubytovnu. Za chvíli dorazili všichni a já (Malé Zvíře) se dozvěděla, že si mě zbytek běžkařů spletl s nějakou paní v červené bundě a čekali na mě. Pozn.: Myslíme si, že MZ nespěchalo po silnici z nezištného důvodu – chtělo si totiž o samotě užít místní sprchu v ubytovně a fén (původním určením sušák na ruce na WC), dřív než přijede upocený zbytek lyžařů. Po obědě nastalo rychlé balení, stahování medvídků, úklid a rychlý přesun na vlak. S vidinou třech přestupů jsme se narvali do opět přeplněného vagónu a doufali, že po přestupu bude víc místa, ale to se bohužel až do Prachatic nesplnilo, a tak většina z nás trávila cestu v chodbičce u záchodu. Čas jsme si krátili diskuzí o tom, zda má vlak volant. Nakonec se Petr zeptal pana průvodčího, který nám se smíchem řekl, že ne. A já s Romanem jsme vítězně a zároveň s úlevou zjistili, že jsme měli na rozdíl od Alenky pravdu. Z Prachatic do Číčenic jsme si zase cestu krátili pomocí soletek, ze kterých si nejdřív Alenka vytvořila zářivý úsměv a pak jsme se vsadili, že si nenacpu 10 soletek do nosní dírky. Sama jsem se divila, že jsem to dokázala… Naše počiny sledovala nejméně polovina vlaku, tak si aspoň ti lidé měli o čem povídat. Z Číčenic jsem mohla vydělat 50 korun, protože Roman nevěřil, že bych byla schopná si do nosu nacpat kuličku z chleba a pak jí sníst, ale co bych neudělala pro prachy, ale nakonec naše sázka krachla… (padesátka v háji, ach jo…) Musím podotknout, že při domlouvání této humusácké sázky polovina vagónu svačila. Před Budějovicemi nám ještě Petr dal do průkazek známky na rok 2003 a 2004 a zvadla na Hon na medvěda, pak už jsme vystoupili a vyrazili vstříc našim domovům.

Tak co myslíte, čí byl trus na pracovním listě Alenky? Žádného úhoře, ale tchoře. Už jste snad viděli úhoří trus? A v lese?