Poté, co jsme se v prázdninově nekřesťansky brzké hodině sešli na budějovickém nádraží, nasedli jsme do vlaku na Plzeň. Asi by to byl neobvyklý začátek termitího tábora, kdyby na nás ve Strakonicích nečekaly dvě přecpané Karosy s nápisy NÁHRADNÍ AUTOBUSOVÁ PŘEPRAVA. Celý zbytek cesty však proběhl v klidu a s pouze půlhodinovým zpožděním jsme vyskákali na plzeňském nástupišti. Náš odjezd z perónu se pokusila zmařit pouze nějaká důležitá paní od drah, která nám nechtěla sdělit, jestli můžeme přejet přes koleje, a tak Petr nekompromisně zavelel: "Jedem" a problém byl rázem vyřešen. Než jsme dojeli k Západočeskému muzeu, kde jsme nafoukali kola, objevil se ještě jeden problém: podchod s jezdícími schody. Věřte, nevěřte, i po nich to Termiti zvládnou. U muzea jsme také na tržnici velmi výhodně nakoupili velmi malé meruňky k večeři na knedlíky a vydali jsme se po kočičích hlavách na náměstí. Tam jsme si demokraticky odhlasovali, že na věž se nepůjde, jelikož nahoru vedou schody… Další zastávka byla zoologická zahrada, kde jsme po chvilce dohadování, jestli je pštros nebo šptros zaparkovali kola u vrby a dostali rozchod na prohlídku zvířat. Po obědě pod stromem jsme vyrazili s vidinou věhlasné zmrzliny do Města Touškova, ale cukrárnu stačila stará paní zavřít a své recepty na skvělou zmrzlinu ponechat v tajnosti, takže jsme alespoň koupili nanuky v místních lahůdkách. Hned za Touškovem jsme zahli do polí, projeli polní cestou a ošlehaní kopřivami a bodláky zjistili, že tato poměrně sjízdná cesta se pomalu ale jistě mění v malou pěšinku, nebezpečně se kroutící nad řekou Mží. Když jsme minuli dva pomníčky méně zdatných cyklistů, objevila se před námi zřícenina hradu Srážka, kterou někteří z nás jen objeli (ono dá dost práce udržet se na cestě a ještě se koukat po hradu už chce odvahu). Sjeli jsme do chatové kolonie a po poradě s domorodcem, který řekl, že jenom kousek kola povedeme, jsme si řekli, že přece nejsme žádní "saláti" a vydali se na cestu. Sice nás trochu zaujalo, že si na nás všichni ukazují a smějí se, ale nenechali jsme se odradit a pokračovali v cestě, která se z už tak špatně sjízdné pěšiny změnila v absolutně nesjízdnou skálu. Na začátku "cestičky" nás minul další místní, zasmál se a říká: "Hm, tak to si teda ještě užijete...", takže je jasné, že na optimismu nám nepřidal. Zatímco jsme vláčeli kola, gentleman Roman fotil naše zoufalé obličeje a Petr s Velkou Alenkou nám mávali z loďky, kterou jim půjčili měkkosrdcatí chataři. Po tom, co jsme špatně zahli (což je naprosto normální), jsme se ale nakonec přece jen všichni sešli u přehrady Hracholusky a s vítězným: "Horší už to nebude a ani bejt nemůže, tak co" jsme se vydali do Stříbra. Po konzultaci s náhodným cyklistou jsme zavrhli kratší cestu s nálepkou ,,Malý terén” a do našeho nocležiště dorazili bez dalších problémů. Po setkání s našim řidičem doprovodného vozidla, Jirkou, jsme se najedli, zanadávali na zamčené sprchy a ti čistotnější z nás se aspoň opláchli v miniaturních umyvadlech.