Ráno jsme nasedli na kola a hned jsme pocítili důsledek včerejší terénní jízdy. Po vyšlapání a sjetí kopce za Stříbrem jsme zastavili u autobusové zastávky, abychom se poradili o dalším průběhu naší cesty. Náhle však nastal malý problém. Skupina, kterou jsme nazvali DPH (což opravdu neznamená daň z přidané hodnoty) totiž neposlouchala ušima ale něčím, čím pevně seděla na sedačkách, takže to střihli dál po hlavní silnici. (Spolu s naším novým členem Vláďou, neznalým poměrů v našem oddíle, který se mylně domníval, že DPH ví, kam jedou.) Když jsme zastavili ve Vichově, zjistili jsme, že nám někdo chybí a po pár telefonních hovorech jsme se dozvěděli, že "Tryskáči" už nám stihli vyjet s mapy (což pro ně nehrálo roli, protože mapy si pro jistotu nevzali vůbec). Po srazu v Cebivi u zchátralého zámku Petrovi zapadly rohlíky do jakési díry a ejhle: náš vedoucí objevil tajný vchod do zámku, který musel hned vyzkoušet, takže nám nedobrodruhům nezbylo nic jiného, než se zaměstnat jídlem a luštěním křížovek Malé Alenky. Po prolezení zámku jsme vyrazili do Konstantinových Lázní. Pár kilometrů před nimi jsme objevili zaplavený čedičový lom, ve kterém jsme se my holky s vidinou další koupele v umyvadle raději umyly. Kluci zatím kutali olivíny a amfiboly a smáli se našemu vřískotu zapříčiněného studenou vodou. Když jsme vylezly z vody, zjistily jsme, že máme po celém těle přilepený pyl. Mezitím přijeli k jezeru skauti a vedoucí hned zakázali dětěm koupání. Po chvíli ještě dorazili holandští turisté, takže jsme se usušili a odjeli do "Konstantinek", které jsme měli z lomu jako na dlani. Tam jsme ochutnali první z řady ne moc chutných, zato velmi léčivých (a jak jsme později zjistili, také projímavých) pramenů a začli jsme hledat cukrárnu. Tu jsme po chvíli našli na samém konci obce, nacpanou nacpanými lázeňskými hosty. Petr cukrárnu později zhodnotil takto: "Vždycky když sem si myslel, že si něco dam, vy ste přišli a všechno sežrali..." Z cukrárny jsme vyjeli s dost špatnými prognózami. Odpočinek za námi, prudký úterský kopec před námi. Naštěstí to nebylo tak hrozné, protože zmíněné 16% stoupání jsme prozatím jeli dolů. Úterý je nesmírně zastrčené, ale přesto svým způsobem krásné městečko pro nás bylo ještě krásnější, když jsme zjistili, že údajně spíme ve škole se sprchami. Srchy tam skutečně byly, ale z červeného i modrého kohoutku tekla pouze studená voda. Pro Blanku to nebyl problém, Zuzka s Alenkou dělali, že jim to nevadí, ale já můžu napsat, že studenější sprchu jsem ještě nazažila, což se podepsalo obzvlášť na mých hlasivkách (a uších lidí v mojí těsné blízkosti v době, kdy jsem pustila vodu). Takže sprchy bychom měli, ale kuchyň tu opravdu neměli, takže nastal další problém, kde se najíst. Našli jsme 2 restaurace: 1. na kopci a 2. pouze s klobásou. Díky představě obrovského stoupání zvítězila jednoznačně klobása. Po návratu z večeře jsme chvíli hráli "míčovky" (s obrovskými míči na skákání, ale pšššt) a po totálním vyčerpání hlasivek (tentokrát zpěvem) jsme znaveni usnuli.