Ráno nás Petr probudil hrou na flétnu (což nakonec překazil klasickým: "Budíčééééék!!!", ale i přesto to lze pokládat za příjemné probuzení) a naše první myšlenky patřily 16% stoupání, které nás čeká na úvod dnešní cesty. My holky jsme se nechtěly vyčerpat hned na začátku, takže jsme kola odtlačily do kopce ve stínu lesem a nahoru jsme dorazily ve stejném čase jako kluci. Dalším cílem byl rybník, kam se prý chodí koupat celé Úterý. Jestli se místní koupou v tak ledové vodě, tak jsou fakt machři, nicméně žádné důkazy svědčící v jejich prospěch jsme nenašli. (Když tedy nepočítám pár rybářů, kteří se při pohledu na 4 převlékající se holky museli celkem pobavit, protože řídký les nám opravdu neposkytl ideální převlékárnu.) Blanka, Alenka i Zuzka do vody vlezly a aspoň udělaly pár temp, já však pouze smočila palec, zkusila se osmělit a za označení: "Srabe!" jsme to vzdala. V lese u rybníka chtěl ještě Petr nasbírat borůvky na koláč, ale po tom, co ho i domorodci ujistili, že borůvky nerostou, to vzdal taky a my jsme mohli vyrazit do kláštera v Teplé. Den předtím se tam byl podívat Jirka, ale nebyl vpuštěn dovnitř, narozdíl od nás, které pustili a navíc ještě zadarmo. Po prolezení nádherného barokního kostela a neméně zajímavé knihovny jsme nakoupili dárky domů a nanuky. Když jsme odcházeli z areálu, všimli jsme si vlaštovčí rodiny, která zvolila bránu do tohoto pohostinného místa za svůj domov. Když jsme dojeli do Teplé - města, pustili jsme se (ostatně jako každý den) do hledání cukrárny, kterou jsme s přehledem napodruhé našli, a tak jsme mohli svá nenasytná břicha opět naplnit a trochu ulehčit našim peněženkám. Zatímco se všichni cpali, Petr stačil Zuzce a Blance opravit kola. A teď už nás čekaly jenom kopce. První, u Mnichova, nás zmohl natolik, že jsme se zastavili, jak jinak, než u prodejny potravin, kde byla strašně příjemná paní s přítulnými koťátky. Mezi dvěma kopci jsme se zastavili v Bečově nad Teplou, kde jsme absolvovali prohlídku zámku a relikviáře Sv. Maura (mimochodem s hezkou, mladou, ale ne moc příjemnou slečnou průvodkyní). Druhý kopec jsme snášeli lépe, nebo alespoň já, protože jsme si s Petrem povídali o kopcích, které jsme jeli v Rakousku a já pochopila, že tenhle je v pohodě. Na kopci se od nás odpojili Petr, Roman a Vláďa, aby prozkoumali zdejší rozhlednu. My jsme zatím začali pátrat po koupališti, které sloužilo jako hnací motor do kopce... Po chvíli bloudění se Blanka vydala na průzkumnou jízdu a po tom, co nám DPH nakecali, že koupaliště jsme už minuli, se chtěla vrátit zpátky, i když prý nějaký rybník našla. Nakonec jsme zjistili, že Prasátko kecá a vydali se panelovou cestou po Blančiných stopách. Za chvilku jsme dojeli k rybníku, kde se od nás DPH po chvilce objíždění rybníka odpojili. Po vykoupání jsme pokecali s domorodcem, který nám poradil cestu do Horního Slavkova. Malá terénní jízda nemůže nikdy uškodit, takže jsme se vydali na cestu po pěšince vedoucí přes louku. Ani jsme si nestačili vychutnat výmoly a už jsme byly ve Slavkově. Když jsme dorazili dolů do hospody, Petr nám oznámil, že viděl divočáka a taky, že kopec, který jsme s radostí jeli dolů, si zase vyjedeme. Poté, co jsme se vynořili několik desítek metrů od místa, odkud jsme sjížděli dolů do města, objevilo se před námi zdejší DDM. Možná bych mohla napsat, jak víceúčelově se dá využít stůl na ping-pong… I když to možná některé stolní tenisty zvedne ze židlí, tento stůl se stejně efektně jako pro hru dá využít jako jídelní stůl pro 11 lidí, což jsme si při zápisu do zdejší kroniky pochopitelně nechali raději pro sebe... Poté, co jsme dojedli polévku a kuře s rýží, zachumlali jsme se do svých spacáků a spali, spali a spali...