Protože nás Petr dnes nevzbudil včas, protože zaspal, tak nám ujel autobus do Karlových Varů a my jsme museli znovu osedlat své ořetězené oře. První na programu byla prohlídka sklárny Moser. Paní průvodkyně nám pověděla něco o historii sklárny a pak nás zavedla do výrobny světoznámých sklenic. Bylo tam dost horko, ale komu se poštěstí tohle vidět? Musím uznat, že jako zaměstnanec bych nebyla moc nadšená ze skupinech turistů, kteří by mě asi dost nervovali a v neposlední řadě taky překáželi, ale zdejší skláři se s námi vyrovnali skvěle (aby ne, musí být zvyklí). Při shlédnutí výroby malé sklenice za 12 tisíc Kč nás málem trefilo, když průvodkyně bez mrknutí oka vychrlila astronomickou částku, ale když jsme se vrátili do prodejny, zjistili jsme, že ještě není nejdražší (musí být celkem radost koupit si sklenici a upustit ji...). Po prohlídce jsme použili zdejší záchody ("A mám to zadarmóóóó!") a dojeli jsme ke kolonádě, kde jsme dostali rozchod. Když jsme se opět sešli, společně jsme vyrazili do Březové, kde jsme si odpočinuli po asi 15kilometrové cestě. Odpočinek však nebyl definitivní, protože za chvíli už nás Petr hnal na autobus do Karlových Varů, kde jsme měli v plánu zdolat Jelenní Skok. My holky a skupina DPH jsme zdolali krpál po lanovce, i když skoro ve stejném čase jako zbytek oddílu. Na rozhlednu také vedl výtah, ale řekli jsme si, že: "to už by bylo blbý" a vyšlapali schody. Po vyfocení Varů a okolí jsme se teda aspoň svezli výtahem dolů. Cestou jsme se zastavili u altánku s překrásným výhledem na část města pod námi, kde jsme se vyfotili. Když jsme po cestě "Na vlastní nebezpečí" slezli ještě o kus dál, ocitli jsme se u kamzíka na skále, ke kterému se chtěl Petr dostat. Jelikož byl náš vedoucí v minulém životě kamzík, na skálu se vyškrábal a my se znovu vyfotili i s oběma kamzíky. Je fakt, že dolů to bylo horší, ale byli jsme rádi, že Petr nespadl, i když už jsme si začínali zamlouvat jeho věci :-). Po tom, co jsme došli na autobusové nádraží, zbývala nám asi hodina času, takže jsme dostali rozchod. Nevím, jaké zkušenosti měl zbytek oddílu, ale my jsme se opět přesvědčily pouze o tom, jací jsou ve Varech úchyláci a o tom, že i v Čechách může být tropický liják. Když jsme se vracely na zastávku, spravila jsem si náladu strhnutím plakátu Chinaski. Po chvíli přijel minibus, do kterého jsme se nasoukali a v teple a suchu dojeli do Březové. Petr se v minibuse dozvěděl pár zajímavých informací od pána, který si přivydělává sběrem hub. Ten mu sdělil, že za prodej hub do karlovarských restaurací dostane až 100 000 Kč za rok a že některé houby dovedou léčit rakovinu, čímž našeho vedoucího navnadil tak, že příští den vstal kolem páté hodiny a vydal se do lesů. Doma se Petr rozhodl, že nám večer uvaří polévku a jak to dopadlo, se, milé děti, můžete dozvědět z pozměněné verze pohádky Sůl nad zlato, kterou bychom mohli nazvat také: Péťa (a) vařič.

Bylo, nebylo, za sedmero horami a jednou řekou Teplou leží vesnička Březová a v té vesničce jednoho dne spal cyklistický oddíl Termiti na svém putování po západočeských lázních. Jednoho deštivého večera se vedoucí Petr rozhodl, že na přání svých svěřenců uvaří lahodnou polévku z pytlíku. Poté, co postavil na plotnu dva hrnce (jeden menší s čajem a druhý větší s polévkou), zapnul plotýnky a myslel si, že začal vařit. Ale ejhle: kuchyní se po chvilce začal šířit hrozitánský zápach. Nebylo to kouzlo, děti... když Petr sundal větší hrnec, zjistil, že zapnul špatnou plotýnku, na které se nyní smažila umělá rukojeť nože. Tak tam stál a nevěděl, co dělat, když v tom se objevila dobrá víla Blanka a přestože měla zrovna křeč v břiše (nebojte, jenom od smíchu), duchapřítomně mávla kouzelným proutkem, vyčarovala sůl a nasypala ji na plotnu. Asi se ptáte: "a co zbytky nože?" Ano, správně, šly sloupnout, milé děti. A to je konec pohádky. Dobrou noc.