Ráno jsme vstali neobyčejně brzo, protože jsme si večer odhlasovali, že nechceme jet v poledním žáru. Po snídani jsme vyjeli, obloha byla zamračená, ale my jsme to přikládali mlze, která se časem vybere. Už v Karlových Varech se však ukázalo, že jsme se mýlili a začalo lít jako z konve, takže jsme nandali pláštěnky a pokračovali terénem do Svatošovských Skal. Když jsme překonali pár set metrů bahnem a po mokrých kořenech, ocitli jsme se před skalními útvary, které, jak nám řekl průvodce na Lokti, představují zkamenělou svatbu. Po přejetí vratké a namoklé lanové lávky jsme naposled zvedli hlavy ke svatebčanům a vydali se po 6km dlouhé velmi bahnité lesní cestě. Blanka si na dnešní cestu oblékla světle žluté kraťasy a jelikož nemá blatníky, měli jsme my, co jsme jeli za ní, co dělat, abychom smíchy nespadli z kol. Zkrátka Blančina zadní část těla vypadala jako kdyby měla průjem nebo jako by byla tchoř (to podle pruhu na ocase). Ono muselo být vůbec zajímavé pozorovat nás holky, jak jedeme bahnem za jekotu vzdáleně připomínajícího zpěv typu: ,,Bláááno, jak to s tebou vypadá od půl desáté do osmi ráno…” Když jsme dojeli celý zablácení a mokří do Lokte, všichni si vyfotili Blanku. Pak jsme se už vydali do Sokolova. Nebudu to protahovat. Když jsme tam ještě mokřejší dojeli, rozhodla se ženská část oddílu jet k Františkovým Lázním vlakem a cestu si tak zkrátit asi o 30 km. Jakmile jsme nasedly do vlaku, začalo se počasí vybírat, ale jakmile jsme vyskákaly z vlaku, začalo se zase zatahovat. Zákon schválnosti fungoval dokonale. V Třebeni jsme to tedy "zapíchly" jak jinak než v hospodě, kde jsme si daly oběd. Zrovna jsme si říkaly, co by na naše bojkotování tábora asi řekl Petr, když v tom zabrzdilo u stojanu s našimi koly doprovodné vozidlo. Petr je už na nás zvyklý, a tak to vzal v pohodě. Po naobědvání a zaplacení jsme se rozvalily do kufru a na sedadla doprovodného vozidla, Blanka se Zuzkou nepohrdly sezením na káře. Najednou vyvstala otázka: "Co budem dělat?", kterou rozštípla Malá Alenka, která vytáhla mojí kytaru. Do půl hodiny jsme tu měly obecenstvo, seběhly se totiž děti z vesnice. Měly jsme fakt úspěch, asi založíme kapelu The Buňx (pro nezasvěcené: všichni jsme jen soubory buněk :-) ). Za chvíli dorazil asi 40 členný tábor a my rázem měly jinou zábavu, protože zkažená mládež chtěla koupit v hospodě cigarety, a tak byla pověřena Blanka. Práci jí však komplikovaly ostražití vedoucí, nakonec však Blanka vyhrála a mohla si poslechnout obdivné ódy na svojí osobu typu: "ty jo, fakt díky, voe...". Za chvíli dorazil zbytek našeho oddílu a po nakoupení nanuků jsme vyrazili na prohlídku přírodní rezervace SOOS. Nejdřív jsme si prohlédli klece se sovami a pak už vyrazili po lávkách do areálu známého bahenními sopkami. Po zastavení u pramene železité (ale navzdory tomu celkem chutné) vody jsme se rozeběhli po rezervaci každý sám. DPH utekli, aby mohli šoupat s hornickými vozíky a my ostatní jsme lovili papírek od Vlnek ze smradlavé bublající vody. Znovu jsme se sešli až u prodejny suvenýrů na parkovišti, kam jsme došli s charakteristickým mlaskáním, které se nám osvědčilo na Aprílovém vandru do Prahy při provokaci lidí. Fungovalo to i tady, protože za chvíli se z budky se suvenýry vynořila hlava pokladní a vyzvala nás, ať se chováme, sakra, jako lidi. Po pár poznámkách jsme nasedli na kola a opustili areál. Po pár kilometrech jsme dojeli na kraj Žírovic, kde je motýlí zoo. Nejdříve jsme si v prodejně dole prohlédli fotografie a mrtvolky motýlů za sklem a po chvíli jsme je mohli spatřit živé. Je to hezčí pohled, i když někteří turisté si motýly hladí, přestože jsou předem varováni, že se to nedělá a myslím, že logické myšlení by je k tomu mohlo také dovést. Po prohlídce motýlů jsme už jen párkrát šlápli do pedálů a byli jsme v našem nocležišti, chatkovém táboře, kde jsme objevili nádherné a hlavně teplé sprchy. KONEČNĚ!